Historie dýmek ve světě a u nás - muzeum Proseč

Kouření má již téměř 3000letou historii, jak o tom svědčí vyobrazení na starých památkách Mayů, obyvatel Střední Ameriky s vysokou kulturou. O znalosti a užívání tabáku ve starověkém Egyptě svědčí nálezy v oblasti Abu-Ramash a v blízkosti pyramid v Gíze. Patrně nejvyšší úroveň dosáhlo kouření ve středoamerické Aztécké říší a v Severní Americe. Hliněné a kamenné dýmky nalezené v pohřebních pyramidách – moundech znázorňují postavy a zvířata a jsou často detailně umělecky zpracovány.

Ve střední části Severní Ameriky se nejvíce rozšířily dýmky s hlavičkou z měkkého červeného kamene, nazývaného katlinit, indiány označovaného jako dýmkový kámen. Rovněž pověstné dýmky míru byly z katlinitu. Specifické pro prérijní indiány Severní Ameriky jsou dýmky v kombinaci se sekerou, tomahawkem, kdy topůrko je současně troubel.

Předkolumbovská doba na jihoamerickém kontinentu rovněž pamatuje dýmky ve tvaru písmene Y, kdy kratší dva konce sloužily ke kouření tabáku nosními dírkami. Známo bylo také kouření smotků tabáku, předchůdce dnešních doutníků.
Objevení Ameriky roku 1492 znamenalo velký předěl ve vývoji kouření a dýmek, do Evropy byl spolu s dalšími rostlinami přivezen tabák, o jehož latinský název (Nicotiana Tabacum) se zasloužil francouzský diplomat Jean Nicot.

Období velkého rozvoje kouření nastalo v Anglii na konci 16. století, kdy se virginský tabák ze severoamerické kolonie stal oblíbeným a hojně rozšířeným artiklem. Kouření se postupně rozšířilo do všech vrstev anglické společnosti a odtud na přelomu 16. a 17. století do ostatních zemí evropského kontinentu. Nejdříve se kouření' a řemesla s ním spjatá uchytilo v Holandsku a tam se také začaly vyrábět hliněné dýmky po vzoru dýmek anglických. Ve městě Gouda bylo v 17. století na 500 dílen vyrábějících hliněné dýmky, které se brzy rozšířily po celé Evropě. Tradice zde přetrvala a firma Want vyrábí dýmky dodnes.

Později se výroba dýmek rozšířila do Německa, Polska a Ruska, vznikl tak severní proud pronikání tabáku do Evropy. Jižní proud postupoval ze Španělska' a Portugalska přes Francii a do zemí okolo Středozemního moře. Tak pronikl tabák do Orientu, kde se kouřilo z hliněných dýmek nebo z dýmek vodních, zvaných nargile. Vodní dýmka se pak rozšířila do Asie a Afriky. Raritou jsou pak opiové vodní dýmky z Číny.

V Českých zemích se rozšířila výroba dýmek z bílé hlíny po vzoru Vídně, tak zvané gypsovky, vyráběné v Kolíně. Od 18. století se vyráběly v Západních Čechách porcelánky s dlouhou troubelí, zaručující chladný kouř. Porcelánky se vyznačovaly rozmanitou výzdobou a malovanými hlavičkami. Největší tradici má v Čechách výroba dýmek dřevěných, jejichž názvy byly často odvozovány od měst, kde se nejčastěji prodávaly. Postupně se výroba soustřeďovala do dvou oblastí Českomoravské Vysočiny a východní Moravy. Humpolecko a Pelhřimovsko se proslavilo višňovkami. Manufakturní výroby však dosáhly vrcholné úrovně Proseči u Skutče a v Kelči u Valašského Meziříčí.

Po roce 1880 založil zábořský obchodník Bernard Kopperle dílnu, v níž od samého počátku zaměstnával kolem" třiceti dělníků. Kopperleho firma si brzy vytvořila odbytiště v celém tehdejším Rakousko-Uhersku a dýmky, které byly expedovány do jednotlivých lokalit, nesly jejich názvy: Krumlovky, Znojemky, Ulmačky, Žd'árky, Tyrolky, Třeboňky, Grázovky, Slezačky, Chebské a další. V dílně Bernarda Kopperle byla zřízena také pasírna, jejíž výrobky vynikaly vysokou kvalitou. Kopperle díky svým konexím a finančním možnostem disponoval na svou dobu výkonným strojovým parkem - v roce 1905 se dílna proměnila v továrnu, v níž byl pro pohon strojů instalován parní stroj. Od roku 1910 začal Bernard Kopperle po vzoru francouzských výrobců zpracovávat bruyerové dřevo, které sám do Proseče dovážel a odprodával dalším výrobcům. Současně s importem bruyeru se firma Kopperle pustila do výroby krátkých dýmek, což bylo umožněno zakoupením prvních frézovacích strojů ve Francii roku 1919.

V tomto období vynikaly v Proseči další nové provozy vybavené podobnými stroji, které se specializovaly převážně na výrobu polotovarů a broušení (Jarský, Kadlec, Voltr, Jehlička, Tuťálek, Zerzán, Jareš), povrchovou úpravou se zabývali individuální řemeslníci - na této práci se často podílely celé rodiny včetně dětí.

Na konci třicátých let dvacátého století se v Proseči a okolí vyrábělo na 500 různých typů dýmek a na produkci se podílelo přes 600 řemeslníků - 510 dýmkařů, 60 pasířů, 25 soustružníků a špičkařů, 15 řezbářů. V této době se požadavky kuřáků a tím i trhu zaměřily především na krátké zahnuté a později rovné dýmky. Zahnuté dýmky opatřené kováním nesly označení Bent, Kavalír, Melzer, Oetzstaler, Hubertus, Bota, Nata1. Rovné dýmky byly vyráběny ve skupinách Billiard, Pot, Lovat, Apple, Princ, Bullcap, Bulldog, Haiti, Gloria, Chubby atd., přičemž některé z těchto skupin nabízely až 30 různých typů.

V roce 1950 se veškerá výroba dýmek z celé tehdejší ČSR soustředila do Proseče, vzhledem k vyvlastnění soukromníků měl nový národní podnik k dispozici solidní strojový park, zásoby kvalitního italského bruyeru, polotovary i hotové dýmky. Za zmínku stojí skutečnost, že někdejší soukromí výrobci se orientovali na francouzské typy a tato kontinuita byla do jisté míry zachována, takže i některé současné prosečské. Dýmky svými tvary připomínají dýmky vyrobené spíše v Saint Claude než v Londýně.

Domácká výroba dýmek, která stagnovala již od třicátých let, úplně zanikla v letech padesátých, pouze několik tvůrců tzv. selských dýmek se svému řemeslu věnovalo i nadále. V domácí dílně Bedřicha Klinského vznikaly po celá desetiletí dýmky s hlavičkami zdobenými převážně loveckými motivy, vytvářené s osobitým talentem a se zřejmou inspirací lidovým uměním.

Tovární výroba dýmek pokračuje v Proseči i ve 21. století, státní podnik existoval pod různými názvy do roku 1994, kdy byl privatizován a rámci restituce vrácen dědicům původního majitele objektu č. 192. V současné době firma BPK spol. s r.o. udržuje tradici výroby dýmek v naší dýmkařským řemeslem proslavené lokalitě.

V Proseči působí samozřejmě i několik dýmkařů, kteří se tímto řemeslem zabývají a i jejich zásluhou pokračuje tradice započatá před téměř 170 lety.
 

Městečko Proseč se stalo centrem dýmkařské výroby v českých zemích.

Začátky tohoto řemesla byly skromné, zato však opředené barvitou, nicméně pravdivou legendou. Ta začíná v roce 1841, kdy krajem táhlo ustupující pruské vojsko. Dva muži z blízkých Pasek - Antonín Pešina a Filip Švec byli vyzváni, aby na trakařích vezli píci pro vojenské koně. Tak se s armádou dostali až do Kladska, kde se na čas usadili a u českých přistěhovalců se přiučili dýmkařskému řemeslu. Jeden z tamních mistrů poslal později Pešinovi figurovanou tabulku s vyobrazením různých druhů dýmek", dnešními slovy katalog tvarů a typů.

Po návratu domů začali Pešina a Švec dýmky sami vyrábět a prosečský trh projevil o tyto první, neumělé, a tudíž levné dýmky velký zájem.  Navíc jejich úspěch inspiroval další řemeslníky. Kolem roku 1845 obohatil Antonin Pešina svoje nástrojové vybaveni o šlapací soustruh (nazývaný draxl, v expozici je k vidění včetně nástrojů a příslušenství) a dýmky začali vyrábět i čtyři jeho synové. Jan Švec se specializoval na výrobu kování, zpočátku používal železný plech a později vyráběl tzv. poklůpky neboli dekle z mědi a mosazi. Na pracné a drahé dýmky používal stříbro, často zdobně tvarované. Výroba kování byla velmi složitá, kotoučky plechu se vystřihovaly ručními nůžkami a tvar se vytloukal ocelovým tvarovaným razníkem do dřevěného špalku. Jednotlivé díly se pak k sobě letovaly cínem a později mosazí. Vyplechování prostoru pro tabák se provádělo vzhledem k tomu, že dýmky se vyráběly z poměrně měkkého dřeva, které při kouření doutnalo a prohořívalo. Výroba kování se od základu změnila po roce 1872, kdy se začal používat ruční vřetenový lis.

   

Dřevo olše, javoru a hrušky jsou materiály používané prvními "fajfkáři" na prosečsku. Postupně se zdokonalila povrchová úprava: osoustružené a orašplované dýmky byly vyhlazovány smirkem a pemzou a na vybroušený a přibarvený povrch se nanášela šelaková polytura. Soustružníci vyráběli dýmkové troubele ze slabých kmínků smrčků či javorů, později se zhotovovaly troubele v kombinaci dřevo-roh nebo srnčí parůžek. Vedle troubeli vyráběli soustružníci také rohové špičky, tzv. trumpetky, Přestože se exempláře z počátků výroby dýmek nezachovaly, je známo, že se od roku 1860 dýmky zdobily řezbou nebo gravurou. Výrobní proces tak tvořila již čtyři samostatná řemesla: dýmkař, pasíř, soustružník a řezbář. Díky rozvoji dýmkařství vznikl na Prosečsku další zdroj obživy, totiž vyhledáváni a dobývání olšových pařezů s fládrern. Těm, kteří pařezy dobývali, se říkalo bakuláři (olšové bakule se těžily, stejně jako bruyere, v období vegetačního klidu).

Řemeslná výroba dýmek v malých dílnách se úspěšně rozvíjela až do roku 1880. V té době se řemeslem zabývalo na dvě stě obyvatel Proseče a okolních obci Zaboře, Pasek, Martinic, Poměstí … Původním dýmkám, které vyráběli Kosina a Švec, se říkalo "krkačky", protože hlavičky byly s krčky spojeny v jeden celek. Po zavedení šlapacích soustruhů začaly postupně vznikat dvou až třídílné dýmky, které se skládaly z hlavičky a odléváku čili voslzoku" nebo také "zoftníku", někdy dvoudílného, v němž se usazoval kondenzát vznikající pří kouření. Od roku 1850 se tak kromě krkaček vyráběly: Šajbovky, Špicovky, Hadovky, Radličky, Tulipánky, Odrauky, Sukačky, Fajtlata a Meršánky.

Sbírka dýmek, vystavená v expozici, je majetkem obce Proseč a jednotlivé dýmky či jejich kolekce pocházejí od různých výrobců z městečka a jeho okolí. Do sbírky byly také v naprosté většině darovány občany Proseče, v 60. letech minulého století byla sbírka uspořádána a inventarizována panem uč. Tomáškem.

Poděkováni patří také občanům, kteří pro účely expozice poskytli historické nástroje a nářadí používané jejich předky - dýmkaři.